Každý řidič zezačátku projde zácvikem. To, jak kvalitní bude daný řidič, závisí především na zácvikáři a na tom, co vše mu předá.
Zácvik by měl probíhat tak, že zácvikář řidiči vysvětlí vše: ukáže mu trasu (druhý řidič se tedy jen veze), vysvětlí mu ovládání busu, co vše se kontroluje, jak se tankuje apod.
Já jsem si, jako totální zelenáč, nebyl ničím jistý a tak jsem si vyžádal zácviky rovnou dva; jeden na odpolední (což je standard), a poté jeden na ranní šichtě.
První zácvik
Byla to květnová sobota, a s ní spojený koncert kapely Rammstein. Od autoškoly uběhlo pár měsíců a já si nebyl ničím jistý. Přijíždím na firmu, představíme se navzájem se zacvičujícím řidičem. „Dneska to bude mazec, možná nebudeme mít žádnou pauzu,“ říká mi, zatímco dokuřuje cigaretu. Nejsem z toho nadšený, přeci jen, je to 11hodinová šichta a pauza by se šikla. Poté nastupujeme do služebního auta a jedeme na střídání.
Dívám se, kudy jedeme a jak daný řidič řídí. V autě zlobila převodovka, a tak řidič občas řadí trojku tak, že škrtnou zuby. Poté probíhá drag race s jiným vozidlem na semaforech, se slovy: „Co zkoušíš?!“ Ach jo, tohle nevypadá dobře.
Dojedeme na konečnou a za pár minut příjíždí Crossway. Řidiči si cosi řeknou mezi sebou (už si to bohužel tak do detailu nepamatuju), já si hodím mikinu s batohem do uzamykatelného boxu u řidiče a poté si sednu na první sedačku u řidiče. Občas prohodíme pár slov a dívám se, kudy vede trasa. Koukal jsem sice na videa na YouTube, ale projet si to v reálu ničemu neuškodí.
Uděláme pár koleček. Je vidět, že na rozdíl ode mě to má řidič dost v ruce. Ví, co si může dovolit, a celkem na to šlape. Zkušenosti jsou znát. V Čakovicích mě pouští za volant.
Jelikož jsou autobusy už pár let mým koníčkem, vím, že než se zvedl z místa řidiče, tak udělal chybku; při jakékoliv manipulaci s převodovkou je nutné mít sešlápnutou brzdu. On nechal zařazené D, poté autobus zabrzdil ruční brzdou, vystoupil z místa řidiče a poté si všiml, že má zařazeno, a tak zmáčkl N bez toho, aby šlápl na brzdu. (Jednou se mi to omylem povedlo taky, z D na N. Převodovka vyřadila, ale nelíbilo se jí to; hned mi to dala najevo rozsvícením varovné kontrolky.)
Jdu za volant. Blíží se čas odjezdu, tak mačkám brzdu a řadím D. Úspěšné zařazení každý řidič pozná: autobus buď lehce na vteřinu sníží otáčky („oklepe se“), nebo se naopak otáčky lehce zhoupnou směrem nahoru (většinou při vyřazení, ať už manuálně z D na N, nebo automaticky, při stání na červené například). Je potřeba to mít vypozorované. Autobus ale neudělal ani jedno z toho a kontrolka na převodovce začala blikat, značíc to, že se vyskytla chyba při volbě rychlosti a je potřeba to opakovat. Zkoušel jsem to dvakrát a nepovedlo se.
Zácvikář: „Děláš to moc pomalu!“
Tuto poznámku nepochopím, přece člověk nemůže vymáčknout brzdu hned, co zmáčkne tlačítko, ale je potřeba počkat, než převodovka zařadí.
Zacvikář: „vypni to!“
Tak vypínám motor.
Zácvikář začne křičet: „neeee! Pusť mě tam!“
Pouštím ho na místo řidiče. Nastartuje a opět se nedaří. Tak zrestartuje celý bus. To už zabralo. „Občas se stane, že to nechce zařadit! Musíš bejt rychlejší!“ okřikuje mě, zatímco vjíždí do nástupní zastávky. Nuže dobrá.
Střídáme se v půlce trasy. S lidma. Nemám šanci si bus osahat bez lidí. Potřeboval bych alespoň vědět, jak bus brzdí.
Každý autobus (vyrobený v posledních 20 letech) je vybaven tzv. retardérem. Ten zpravidla spíná při použití brzdy. Velmi to zjednoduším: Jedná se o brzdu, která brzdí hnací (zadní) nápravu, kinetickou energii mění na energii tepelnou a výrazně snižuje opotřebení brzd.
Já dělal papíry na autobuse starším (na Karose), která nespínala retardér při použití brzdy, a tak nevím, jak to funguje v praxi.
Vyjíždím ze zastávky, řidič informuje cestující, že nejsem žádný no-name člověk z ulice, ale druhý řidič, a po minutě brzdím v zastávce. Brzdy jsou vostrý. Snažím se tedy hodně používat páčku, kterou lze retardér taktéž spustit. Chová se dost divně: jako by najel na 100% a poté postupně ubíral svůj výkon.
Dám si ještě jedno kolečko. Dostanu od řidiče další čočku, že si vypnu budík (který mi signalizuje odjezd z konečné); on ho nechával zbytečně zvonit až do výjezdu z první zastávky, což je asi tři minuty (v závislosti na nastavení, klidně si ho můžete i natrvalo vypnout).
Na jedné zastávce nastupuje dost zvláštní člověk. Sedne si na první sedačku, kde jsem seděl já, a říká něco o tom, zda mi rádio nehraje moc nahlas. Ignoruju ho, rádio nemám puštěný já, ale kolega, a nechci se mu v tom hrabat. Jedu dál. Po asi čtyřech zastávkách opět brzdím do zastávky.
| Pro pochopení toho, co se stane dál, musíte pochopit, jak funguje retardér čtyřrychlostní převodovky Voith. Voith má velmi dlouhou jedničku (kdy prokluzuje měnič), na dvojku přeřazuje až kolem 25 km/h. Pokud má zařazenou dvojku a bude podřazovat při brždění na jedničku, chová se její retardér tak, že při podřazení na jedničku na chvilku vypne, při cca 10 km/h zase nastoupí, při 5 km/h definitivně vypne a poté je potřeba zmáčknout pedál víc (aby brzdily vzduchové brzdy). Pokud ale převodovka nezařadí na dvojku a jen například popojíždíte v koloně (či jedete do 25 km/h) a chcete brzdit, retardér se v tom případě vůbec nespustí a je potřeba s tím počítat: pro brždění musíte pedál stisknout rovnou do spektra, kdy brzdí vzduchové brzdy. Toto chování jsem ale vypozoroval až po tom, co jsem daným busem jel zcela sám a daný zácvikář mi nic takového neřekl. |
Brzdím tedy do zastávky. Převodovka podřadí ze dvojky na jedničku. Retardér potom vynechá. Jsem skoro u konce zastávkového zálivu, takže stisknu brzdu víc (do spektra, kdy brzdí provozní vzduchové brzdy). V tom se ozve retardér, s čímž jsem samozřejmě nepočítal a bus zabrzdí prudčeji, než jsem zamýšlel.
„To je ččččur*k!!“ ozve se divný chlápek, a sotva se udrží na nohou.
Moje zlomyslné já se v hlavě lehce pousměje, ale neudělal jsem to schválně, prostě jsem nevěděl, jak retardér funguje v praxi.
„Hele, nech ho bejt! On se to taky musí někde naučit!“ okřikne ho řidič. Poté už jsem neslyšel, co mu bylo odpovězeno, ale řidič poté pokračoval: „No já se tě nebojím! Tak pojď, zavoláme policajty!“
U řidiče to daný člověk otočil, a šel ke mně. Otevřu přední dveře, on se rozloučí a poté vidím v zrcátku, jak jde k prostředním a jakoby do nich dává pěstí. Rychle dveře zavírám a jedu dál.
Na konečné se prohodíme se řidičem a poté řídí celou dobu on.
Na konci šichty mi ukáže, jak a kde se tankuje, zamete autobus a poté se spolu rozloučíme. Doma jsem ve dvě ráno a v hlavě mi přemítají myšlenky, že nejvíc se toho naučím, když pojedu sám.
Druhý zácvik
Druhý zácvik byl o poznání klidnější. Řidič (nyní již kamarád 😊) je zhruba stejně starý jako já, takže jsme k sobě měli o poznání blíž, nejen věkově, ale i názorově. Jeli jsme se SORkou. Vysvětlil mi ovládání busu (se slovy „hele kdybych ti to říkal úplně zbytečně, tak mě zastav“ 😃) a zeptal se, jestli nechci vycouvat z řady. Nechci, předám mu to. Tentokrát jedeme jinou najížděcí trasou; přes myší díry v jedné nejmenované pražské části. Jsem rád, že jsem měl i první zácvik; teď už znám trasy dvě a je jen na mně, kterou si zvolím.
Při mé jízdě mě kolega pochválí za klidnou jízdu a za jemné dobržďování do zastávek. To je věc, na kterou jsem mimojiné dost vysazený: nesnáším, když to řidič zadupne a odstředivá síla vás po zastavení zarazí do sedačky. Přitom stačí tak málo; ubrat před úplným zastavením kol pedál brzdy (při 5 km/h vypne retardér, takže si člověk ani nemusí s tou brzdou tak moc hrát). U SORky je potřeba pro otevření dveří stisknout pedál brzdy až skoro na podlahu, což moc nechápu (manuál říká, že se prý tak „natlakuje“ vzduchový okruh brzd), není to podle mě moc dobrý nápad, ale co se dá dělat. Kolega poté na sedačce vedle řidiče skoro usne. Chápu a soucítím s ním. Směna je to dlouhá a pauz moc není. Zvlášť, když jezdíte zpoždění.
Mou první směnu jsem měl s tou stejnou SORkou. Jaké to bylo, si povíme někdy příště…