Přijíždím na točnu v Dolních Počernicích a k mému překvapení tam nebudu sám – na odjezd tam vyčkává i kolegyně z Arrivy se starou SORkou, která už má něco za sebou. V duchu poděkuju dispečerům, že na mě v den, kdy meteorologové předpovídali krásných 33 °C, vyšlo vozidlo nejen s dobře se chovající převodovkou a výkonnějším motorem, ale hlavně s klimatizací, a nemusím se tak péct zaživa. Parkuju vedle ní a společně se stisknutím tlačítka „N“ na převodovce zatahuju ruční brzdu. Poté motor nechávám chvilku klapat na volnoběh a po minutě mi nic nebrání v tom podržet červené tlačítko na jeho vypnutí. Autobus se oklepe a kolem mě se rozplyne ticho.
Z garáže jsem vyjel dřív, aby mě nehonil čas, což zapříčiní to, že do odjezdu mám ještě něco málo přes dvacet minut. Ve čtvrt na pět ráno o víkendu toho dělat moc nemůžete; na internetu jsou novinky z předchozího dne, mnoho rádií přes noc s živým moderátorem vůbec nevysílá… Tak tento čas trávím na Instagramu a rozdávám lajky roztomilým koťátkům.
Čas běží, z Crosswaye mezitím utekl vzduch, o čemž mě informuje fakt, že se se mnou nenafoukla sedačka… A samozřejmě se rozsvítila patřičná kontrolka na palubní desce. Ještě, že to na mě neřve.
Do odjezdu mám asi osm minut. Vedle mě začíná SORka klasicky tak jako „odfrkovat“, což neznačí nic jiného, než právě probíhající diagnostiku – řidička vedle mě otočila klíčkem. Zatímco já mám v kabině zhasnuto a mou tvář oslňuje jen displej telefonu, řidička má rozsvíceno. Diagnostika docvakala, řidička otočí klíčkem do startovací polohy, startér zabere a motor zcela bez problémů naskočí. Poté řidička proplete prsty, podívá se nahoru a úplně vidím, jak jí v hlavě projelo: „Zaplať pánbůh…“ a po chvilce vyjde ven vychutnat si ranní cigaretu. Musel jsem se začít smát, protože mi to v tu chvíli přišlo fakt vtipný.
Pche, údržba… Autobusy Arrivy jsou poháněny pouze myšlenkami a modlitbami.