Je něco kolem třetí hodiny ranní a já právě přijel na garáž. Zaparkuji auto, sbalím si věci a mířím si to rovnou k autobusu. Čeká na mě čtyřletý Urbanway, což je jeden z nejnovějších přírůstků na firmě. Nečekal jsem, že zelenáč jako já bude mít tu čest se svézt něčím novým, ale samozřejmě mě to těší. Co víc, autobus je vybavený klimatizací, díky čemuž jsem se na tuhle šichtu těšil, i když měly, dle všech předpovědí, venku panovat tropy.
Zběžně prohlédnu autobus, vyfotím si jednu oděrku v zadní části a jdu dopředu. Sobotní řidič nechal otevřené přední dveře, což mě trochu překvapuje, ale tak co už (proč tomu tak bylo, jsem zjistil na jedné z dopoledních pauz). Odkládám batoh a zapínám bateriový vypínač. Autobus ožije, provede self-test a poté podržím tlačítko pro start motoru. Motor naskočí a zůstanou mi svítit dvě oranžové kontrolky – kontrolka motoru a ABS. Ach jo. Barevný displej vprostřed palubky mi napovídá, že problém je v systému EBS a ohledně kontrolky motoru se na displeji zobrazí pouze fonendoskop, značící, že bez diagnostiky zjistím úplný kulový. Co se dá dělat.
Rozsvítím si v kabině a světlo nade mnou, které potřebuju, zrovna nesvítí a svítí zrovna to, které se nachází u předních dveří, takže mi je k ničemu. Zkusím tedy rozsvítit i do vozu, což moc nepomůže, ale furt lepší než nic. Alespoň mám baterku v telefonu.
Jako další věcí na řadě je zapnutí strojku, bez kterého nevyjedu. Právě ten mi ukazuje jízdní řád, ovládá panely, hlásí zastávky apod. Tady nastává hledání toho správného tlačítka – Urbanwayem jsem nikdy předtím nejel a i jako cestující jsem s ním cestoval párkrát. Od kolegy jsem zjistil jen to, kde se nastavuje volant a otevírají dveře zvenku, zhlédnul jsem pár instruktážních videí na YouTube, ale nic víc jsem o tom netušil. Musím se tedy opřít o své znalosti, anebo jít po tlačítkách stylem pokus / omyl.
Elektrika strojku se dodělává dodatečně – po tom, co autobus vyjede z fabriky a často bývá zapojeno buď na neoznačená tlačítka, nebo tam dílenští hodí nějaké tlačítko z Karosy. Vybaven touto znalostí mě praští do oka tlačítko vlevo s nápisem DEV. Mačkám… Chvilku čekám… A nic. Tak tlačítko opět vypínám a koukám, co je dále, když v tom najednou kasa pípne a poté naskočí obraz. Aha, takže to bylo ono! Tak jej znova zapnu a strojek se chytá.
Mezitím, než naběhne strojek, beru do ruky papíry a zjišťuju, že řidič, který to měl předemnou, vepsal poznámku: „Automat na jízdenky u druhých dveří nefunguje.“ Heh… Okay. Vypíšu tedy papíry, strojek už je ready, položím telefon na odkládací místo u okna a jdu se podívat dozadu.
Sestoupím z vyvýšeného sedadla řidiče a pustím dveře od kabiny. Ty, jak jsou těžké, se začnou samy otevírat směrem do interiéru, čemuž nevěnuji pozornost a zajímá mě hlavně to, jak je na tom automat – třeba mu restart pomohl. Dveře cvaknou. Na automatu je napsáno „mimo provoz“. Vracím se tedy zpátky a snažím se dveře od kabiny zavřít tak, abych mohl projít dopředu a poté za volant. Dveře se jen lehce pohnou. A kurva. Tlačím víc, ale zase se lehce pohnou, jako by je něco drželo. U SORky se zavírají tak, že za ně člověk vezme silou, ale tady to prostě nejde. Jsem uvězněn v prostoru pro cestující.
Jsem uvězněn v prostoru pro cestující.
Tak teď jsem pěkně v hajzlu, pomyslím si. Můžu zavolat na dispečink? O půl čtvrté ráno by ze mě radost neměli, ale vem to čert… Nemůžu, telefon mám totiž v kabině. Může mi pomoci kolega? Nemůže, Urbanway stojí vedle autobusu, který dneska vyjet nemá a kolega by mě nejen neviděl, ale přes běžící motor ani neslyšel. Co teď? Zkusím zalomcovat s prostředními dveřmi, ale je mi to houby platné. Autobus je nový, tudíž z něj tak moc neutíká vzduch a dveře drží jako přibité. Navíc už je pár minut nastartovaný…
Jdu tedy zpět ke dveřím kabiny a snažím se nahmatat cosi, co by mohlo dveře uvolnit. Pokud to nedám, napadá mě záložní plán – budu muset ty dveře přelézt přes pravé sedadlo a palivovou nádrž. Chvilku s tím zápasím, ale nakonec se mi povede dveře odjistit!
Uff. Takovejhle stres po ránu jsem zrovna zažít nemusel. Vydýchám to, zhasnu celý interiér, zařadím zpátečku a hurá na couvání z řady.
Po vycouvání řadím D a zkouším brzdy. Autobus je vybaven převodovkou Voith, která je typická dlouhou jedničkou (kdy prokluzuje hydrodynamický měnič) a tato převodovka má, dle mých zkušeností, dost silný retardér. Jedu asi dvacet, převodovka pořád nezařadila dvojku. Dotknu se pedálu a autobus brzdí normálně, bez toho, aby mě retardér vylekal. Paráda.
Vyjedu z areálu, za mnou nikdo, vyzkouším to ještě ve větší rychlosti. Převodovka tam má trojku, já se lehce dotknu pedálu, ozve se retardér a já málem políbím čelní sklo. Nice. Ještě že je tu tlačítko na jeho vypnutí (za jehož použití by mi kolegové nejradši urvali hlavu, ale když to škube jak sviň, tak se nedá nic dělat a používám spíš retardér na páčce)…
Dojedu manipulačně na konečnou, ze které začínám, po chvilce chcípám motor a jdu si ještě jednou oběhnout autobus. Tyhle letní rána mají něco do sebe. U pumpy na obrubníku sedí kluk s holkou a baví se, zatímco se venku pomalu rozednívá. Zkrátka romantika.
Mě ale žádná romantika nečeká, ba naopak: zhruba za patnáct minut mám odjezd z konečné. Tak si v pohodě nechám otevřené přední dveře, a koukám do telefonu. Urbanway oproti Crosswayi i topí, tudíž tu první hodinu nebudu mrznout: do kabiny k sobě si zatopím, ale dozadu je to zbytečné. Najednou se vedle mě ozve hlas: “KDY JEDETE, PANE ŘIDIČ?!”
Ach jo. Víte, ačkoliv mohou mít někteří kolegové názor opačný (a já jim to neberu), tak alespoň já se nejlépe svezu, když je autobus prázdný. Nemusím se bát, že mi tam někdo spadne, můžu se snažit malinko dotáhnout zpoždění, apod. Těšil jsem se tedy, že pár zastávek povezu jen vzduch, ale moje představa tímto končí v říši snů.
Daný cestující vypadá dost zanedbaně. Mrknu na strojek a ten odpočítává osm minut.
„Asi za deset minut,” nadhodnocuju čas, v domnění, že se lehce zdrží.
„Dobře, tak já si ještě pro něco skočím na pumpu!” odpovídá skoro s nadšením.
„Tak jo,” pronesu nepříliš nadšeně a nahmatávám tlačítko pro zavření předních dveří.
Dojíždím do nástupní zastávky. Daný cestující už na mě čeká. Nastoupí zadními dveřmi a rozvalí se na zadních sedačkách. Ach jo. Uleví se mi, když na Letňanech vystoupí bez toho, abych ho musel budit.
V Čakovicích si užiju 12minutovou pauzu a valím opět do Počernic. Urbanway má brutální zrychlení: motor Cursor 9, který byl za příplatek, trhá asfalt, a tak si na něj postupně zvykám. Při výjezdu ze zastávky je ideální stisknout plyn dvakrát: jednou na odbržení vozu a podruhé jemně na rozjezd. Eliminuji tím jev zrychlení, kdy jsou cestující zatlačeni do sedačky. Krouticí moment, kterého tento motor dosahuje kolem tisíce otáček, je naprosto skvělý a to, jak se motor nemusí točit do nebeských výšin je další věc, která mě fascinuje.
Dojedu do Počernic, kde mám deset minut. Chvilku stojím a užívám si ruch probouzejícího se velkoměsta, když v tu chvíli začne kolem autobusu slídit další člověk. Povzdychnu si, chcípnu motor, zhasnu ve voze a jdu dozadu. Zasloužím si taky chvíli klidu. Bohužel už ale venku není taková tma, a tak si mě daný cestující všimne a začne stepovat u předních dveří. Jdu tedy za volant a mačkám tlačítko na jejich otevření. Dveře se otevřou a on pronese něco, co nedokážu rozluštit. Po předchozí zkušenosti mi dojde, že se asi chce zeptat, v kolik jedu.
„Asi za osm minut,” odpovím.
„Ale kdě jedětě??”
Aha. Proto jsem nerozuměl. Jazyková bariéra. Takže neví, odkud vyjíždím. „Tam!” ukážu mu za sebe, kde je nástupní zastávka.
„Tam?!” zopakuje po mně Ukrajinec.
„Ano,” odpovím mu, vypadá, že mi moc nevěří, ale co už.
Chvilku se na sebe díváme a poté zavírám přední dveře. Ukrajinec poté dojde k pumpě, kde vyčká na další spolupracovníky a potom jdou směrem k nástupní zastávce.
Tak to bychom měli. Další den plný zážitků může začít. ❤️