Vůz 1489 jsem poprvé dostal „omylem“. Kolega onemocněl a sháněl někoho, kdo za něj odjede část odpolední šichty. A jelikož jsem neměl sobotní odpoledne co na práci a do začátku směny zbývaly 2 hodiny (a nikdo se nehlásil), rozhodl jsem se, že to za něj vezmu a vytáhnu ho ze šlamastyky, ať chudák nemusí jet v horečkách. Tiše doufám, že jsem si tím vybudoval karmu a až budu potřebovat helpnout já… No, však to znáte 😁
Radost mě přešla ve chvíli, kdy mi došlo, že na mě čeká 13metrový Crossway. S takhle dlouhým busem jsem do této chvíle nejel. A aby to bylo o to horší, tak tyto vozy disponují obrovským pedálem brzdy. (S odstupem času můžu říct, že ten pedál je naprosto skvělej. Pásmo retardéru jde velmi lehce, ale jakmile nastupují vzduchový brzdy, tak pedál ztvrdne. Mnohem lépe se tím dávkuje brzdná síla. SORka by se měla učit…)
Zkontroloval jsem autobus a pustil zapalování. Jako další věc hledám, kde se pouští kasa. Ten čudlík se tam dodělává, takže to člověka vždycky praští do očí, ale tady nikde nic na obvyklých místech nebylo a pomačkal jsem snad všechno, krom nebezpečně vypadajících červených čudlíků. Je to Crossway původem z Finska, takže má kromě zesílené tepelné izolace a sálavých topení u dveří i čudlíky, které jsem v těch českých nikdy neviděl.
Čas utíkal a věděl jsem, že pokud to nenajdu, tak jsem v prdeli. Ještě jsem musel stihnout dojet z garáže na konečnou. Vidím, jak na garáži jde člověk do autobusu vedle mě, startuje ho, tak jako očkem mrknu, abych se naučil nějaký fígly, domnívajíc, že jde o servisáka. Vypisuju svoje papíry a on přijde k předním dveřím, tak je otevírám.
“Čau, nemáš tady náhodou čtyřku?” Mluví lámanou češtinou a v tu chvíli mi dojde, že jde o řidiče z Bulharska.
“To bohužel nemám,” odpovídám.
“Tak nic, díky.”
“Mohl bys…” Nestihnu doříct větu a bulhar odchází.
Už si nepamatuju proč, ale přišel kvůli něčemu znova. A v tu chvíli jsem ho odchytl.
Pouštím ho sednout, bulhar sedá za volant a chvíli pátrá. Jako by nevěděl. Tak to je v prdeli. Jestli to nedokáže najít ani on, tak jsem fakt nahranej. “Já jsem s tímhle dlouho nejel… ale počkej!!”, v hlavě se mu rozsvítila žárovka, “on to má tady nahoře!!”. Přepne knoflík a kasa se načítá. Uff.
Se slovy “Nezapomeň si zavřít dveře!” se se mnou loučí a já se v duchu uchechtnu, protože vím, že když je nezavřu, tak jednak neuvidím do zpětného zrcátka, ale hlavně by se ten bus neměl rozjet.
Čas utíká a já na to musím šlápnout. Díky nedostatku času jsem nestihl vyzkoušet funkci zadních dveří, ale je to Crossway, na tom nebude nic složitého.
Hurá na první zastávku. Otevírám zadní dveře. Nastupuje ženská, úplně do zadních (třetích) a sedá si dozadu. Paráda. Tak je zase zavírám – mačkám čudlík nahoru (stejně tak, jako pro otevření). Dveře by neměly nic udělat (měly by jen cvaknout), ale k mému překvapení se zavřou prostřední. Čeho si ale nevšimnu je to, že zadní zůstaly otevřené. Šlápnu na plyn, autobus se odbrzdí (což by neměl) a já šnečí rychlostí dojedu pár metrů k semaforu. V tu samou chvíli se podívám dozadu a je mi divný, proč si ženská, která má bus sama pro sebe, velmi rychle přesedá ze zadní části busu doprostřed. Pak mrknu do vnějšího zrcátka a je mi vše jasné…
Blížím se do Letňan. Na Tupelově otevřu dveře, lidi vystoupí a poté je chci opět zavřít. Stisknu tlačítko a v tu chvíli se zavřou zadní dveře, ale ty prostřední zůstanou otevřené. Fuck. Zkouším tedy dveře otevřít, a pak zavřít. Pořád se zavírají a otevírají jen ty třetí. Zkusím to takto třikrát, a dojde mi, že tudy cesta nevede. Zbytečně bych namáhal vzduchové válce ve dveřích a došel by mi vzduch.
Zapínám varovky, vyřazuju bez stisknutí pedálu brzdy (což mi převodovka vyčte rozsvícením varovné kontrolky), zabrzdím bus ruční brzdou a začíná představení pro celý bus: jdu dozadu. K mému překvapení mi všichni lidi vystoupili. Věděli, že tohle bude na delší dobu. Lomcuju s dveřma, ale nic je nedrží. Tak proč se nezavřou?
Beru do ruky do telefon a ještě než vytočím telefonní číslo na dispečink, se zeptám sám sebe: A co si myslíš, že ti poradí? Jejich první slova budou: „a zkoušels to restartovat?”
Tak se tedy zarazím a zkusím bus restartovat. Chcípnu motor, otočím klíčkem, počkám tři vteřiny a poté opět otáčím klíčkem zpátky. Počkám, než zhasnou všechny kontrolky a poté mačkám tlačítko na zavření zadních dveří. Dveře zasyčí a zavřou se oboje. Otřu si pot z čela, podržím tlačítko na start motoru, zařadím a hurá na konečnou s osmiminutovým zpožděním.
(Později mi bylo kamarádem řečeno, že to tyto finské vozy občas udělají, když si cestující stiskne čudlík vozíčkáře. Je to kvůli tomu, že ve Finsku mají kromě tlačítek na zavírání zadních dveří i takovou páčku, která ale byla v ČR demontována. Páčkou tuto funkci blokace prostředních dveří lze potlačit.)
Cestou zpátky začne pořádná průtrž mračen. Pořádný letní liják. Venku se z letních 28 °C ochladí během pár minut na 21 °C. Mám puštěnou klimatizaci. Zkouším ji na chvíli vypnout a začne se mi mlžit okno. Takhle by to nešlo, klima mi tedy pojede dále na nejvyšší otáčky. Ačkoliv moc nechladila (zřejmě nedostatek chladiva, nebo nějaká softwarová blokace), mně začala být zima. Zkusil jsem si přitopit jen ke mně, ale bus netopil. Neměl jsem totiž zapnutou oběhovku, která se v Crosswayích zapne automaticky při zapnutí sálavého topení pro cestující (popř. při zapnutí topení klimatizací) – to jsem se ale dozvěděl později od zkušenějších 🙂 .
Dnes ráno na mě v garážích čekal vůz 1480, 12m Crossway původem z ČSAD SČ. V průběhu posledních 14 dní byl odkoupen a proběhl na něm servis, což potvrzují nápisy 11/24 na filtrech v motoru. (Později jsem se dozvěděl, že vyměnili celý motor.) Stojím u prvních dveří a všímám si, že za mnou někdo příjíždí s VW. Takhle nemám šanci vyjet. Nutno podotknout, že já taky nestojím ideálně – přímo před jiným busem. Zapínám si strojek. Po načtení se na panely hodí „Zkušební jízda“. Autobus je tedy opravdu po servisu, těší mě, že s ním servisáci něco málo ujeli a je tedy v pohodě. Ťukám do strojku směnu a na panely se hodí linka.
Motor auta ztichl a areálem garáží se ozývá jen tiché hučení. Kolega s novou SORkou si pustil nezávislé topení (bufíka) ještě předtím, než motor nastartoval. Tak by se to mělo správně dělat, ale já se bojím, že když jej pustím a pak nastartuju, tak odběr z baterek bude tak velký, že bufik skočí do chyby… A to fakt nechci. Rozhodnu se tedy nastartovat a bufika taky pustit (většinou ho pouštím až když vyjedu z garáží) a šteluju si sedačku. Jednou jsem moc vysoko, podruhé zas moc nízko. Potřebuju to vyladit…
V tu ránu se vedle mě ozve hlas. “Ahoj, já jsem tady nový, mohl bys mi poradit?” a u dveří stojí kolega. Divím se, že jsem se neleknul, ale větší záhadou pro mě bylo, proč si vybral zrovna mě, když já taky nejezdím bůhví jak dlouho 😂.
Má vozidlo 1489, před kterým stojí moje Felda. Dostanu flashbacky na moje začátky s tímto strojem.
„Hele a strojek se tu zapíná kde? Kolega říkal, že někde nahoře…“
„Jojo, tam nahoře je čudlík…“
„A zatopit se tady dá kde? Má to klimatizaci?“
Zapínám mu klimu a dávám ji do režimu topení. „Až se to ohřeje, tak by to mělo začít topit.“
Projdeme ještě pár věcí a prosím ho, aby mi mohl cuknout s jeho autem. Mezi řečí prohodí, že se na lince 110 budeme vídat. Začíná mi docházet, proč šel zrovna za mnou – na panelech jsem 110 měl a navíc mám ten samý typ busu.
Jdu ke svýmu Crosswayi a ten už je skoro zahřátý. Bufík odvádí svou práci. Děkuju mému starému já, za několik málo minut budu mít v kabině teplounko. Už už se chystám couvat, když mě kolega ještě přepadne. “Můžu ještě jednu věc? Mně nejdou zavřít dveře!”
Přejdu k němu a zjišťuju, že prostřední jsou zavřený, ale zadní zase otevřený. Vím, odkud vítr vane. “Když je chceš zavřít, tak musíš ten čudlík stisknout dole,” odpovídám mu. Kolega to zkouší a dveře se zavírají. Informuji jej ještě o problémech s těmito prostředními dveřmi a jdu zpátky.
Uf, tak to bychom měli. Teď už jen vycouvat s busem, cuknout s autem a hurá na šichtu.