Další směna s vozem 1478. Závady, který mě trápily minule, již snad opravili. Jako každé ráno, tak i nyní si projdu autobus a podívám se, jak je na tom chladicí kapalina – na maximu. Paráda. Vypadá to, že autobus byl opravdu na servisu. Nastartuju motor, otevřu všechny dveře, a zjišťuju, že žárovka nad posledními dveřmi stále nesvítí (i když jsem to předchozí směnu hlásil). Mno, až tak důkladný servis to nebyl (asi čekají na náhradní díly). Nemůžeme chtít zkrátka vše 😁
Zatímco se autobus dofukuje, pustím bufíka a všímám si, že kompresor, který do systému vhání vzduch, vypíná až při dosaženém tlaku 10,8 baru. Zvláštní – vždycky vypínal u 10,1 baru. Pokud by byl tlak vzduchu mimo hranice, rozsvítila by se mi červená kontrolka, ale na palubce nesvítí červeně nic. Ani oranžově (což je celkem zázrak, pokud se podíváte pod ruce řidičům ostatních dopravců, budete se celkem divit; většinou jim palubka svítí jak vánoční stromeček). Pustím si do kabiny ventilátor na první rychlost, vypíšu papíry a jdu se na chvíli ohřát do auta.
Mezitím se autobus jakž takž ohřeje, tudíž můžu pomalu s autem zacouvat a vyrazit s busem vstříc dobrodružstvím provozu pražského: na manipulační jízdu. Je mým zvykem, že si při manipulační jízdě zastavím v zastávce (kde nikdo není) – jednak abych si zvykl na to, jak bus brzdí a abych ze sebe sundal bundu / mikinu. Zastavuju v random zastávce… Svléknu se a v tu chvíli cítím, že se autobus naklonil na pravou stranu. Wtf… Otevřu dveře, vyjdu ven a autobus je opravdu nakloněný na pravou stranu. Nevím, co to má jako znamenat. Vracím se do kabiny a mačkám tlačítko do navrácení do původní polohy. Autobus se nahne zpět. Uff. Kolega měl asi zapnutý kneeling, říkám si.
(Kneeling je funkce, kdy se autobus nahne na pravou stranu: autobus se dá sklopit pro nástup vozíčkaře / kočárku. SORka je v této funkci docela atypická, funkce tu funguje o něco lépe než třeba u Iveca).
U Dolních Počernic mi přestane fungovat oběhové čerpadlo, které rozhání teplou chladicí kapalinu po celém autobuse. Bez něho autobus netopí. Dojedu na konečnou a „oběhovka“ se zase vzpamatuje. Kvůli tomuto problému, který mě potkal u tohoto vozu i v minulosti, se rozhodnu autobus po celou dobu směny nechcípat. Na obratiště v Dolních Počernicích přijede i řidička z Arrivy, která má na sobě ještě bundu. Já už mám autobus příjemně vytopený. Vzhledem k tomu, že topení bere dost tepelné energie, tak si všimnu, že si autobus znovu pustil bufika, aby se dohřál. Pokud nezávislé topení funguje, je to v zimě skvělý pomocník.
Vyjíždím na linku… A po prvním zastavení v zastávce zase cítím, jak se autobus naklonil. Ach jo. Tohle se v průběhu směny opakovalo několikrát. Naštěstí vždy zafungovalo tlačítko, se kterým se bus vyrovnal.
V Hloubětíně všichni vystoupili, a tak jedu na další zastávku sám. Čeká na mě člověk s reflexní vestou (v tu chvíli mě napadlo, že je to zřejmě popelář). Posadí se a jedeme Kbelskou nahoru. Všímám si značek, jako by nešlo odbočit na Čakovickou. Tato obava se stává reálným strachem, když vidím značky zákaz vjezdu. Posvítím dálkovými a uvidím i značky, mezi kterými se nepropletu, i kdybych chtěl. Polije mě studený pot. Popelář vzadu vykulí oči. Mrknu na strojek, na kterém je: „Příští zastávka: Čakovická“. Leda hovno, tam se nedostanu. Musím rychle vymyslet řešení. Vezmu to po okruhu rovně a pak prvním exitem směrem na Letňany. Musím se nějak napojit na trasu. Znalost místopisu se mi velmi hodí. O této uzavírce mě nikdo neinformoval.
Popelář vystoupí na Letňanech a ke Globusu jedu prakticky sám. Oddychnu si a mrknu na web (RO)PIDu. „Ve směru OC Čakovice není obsluhována zastávka Čakovická z důvodu opravy inženýrských sítí, a to do odvolání. V opačném směru je provoz beze změny.“ Uff. Nemusím to tedy nikam hlásit. Dobrý.
Čas jet zpátky do Počernic. Vše dle jde plánu, jednou za čas pro jistotu vždy stisknu tlačítko pro vyrovnání autobusu, snažíc se předcházet jevu, kdy se autobus nakloní úplně. V Kyjích potkávám kolegu s Crosswayem. Blikne na mě dálkovými. Běžný jev, beru to jako pozdrav, který opětuju. Poté začne z okénka mávat, abych zastavil. Trochu jej minu, ale zastavit stačím. Otevírám tedy okénko: „Čau, hele, jak se jezdí na tu Čakovickou?“ zní jeho otázka. Ptal se, jak kdybych to měl vědět. Řeknu mu tedy své řešení této hádanky. „První exit jakoby na terminál? Tak jo, díky moc,“ odpoví a vydává se na cestu.
Aniž bych to věděl, v protisměru potkávám na 377 kámoše. Napíšeme si. „S čím jezdíš? Budu troubit!“ odpoví. Při setkávačce ale zjistím, že můj netroubí, klakson to vzdal a dílna tuto závadu neopravila, byť jsem ji hlásil. Tak jsme si alespoň blikli. Předpokládám, že čekají na náhradní díl 😆
Předposlední kolo před střídáním. Na Letňanech vedle mě zastaví auto s řidičem se staženým okýnkem, zatímco stojím na zastávce. Podívám se na něj a gestikuluje, ať otevřu okno. Tak to je v prdeli, určitě ze mě něco chčije, proletí mi hlavou. Otevřu okno a čekám, co se dozvím. „Dobrý den… Máte otevřenej motorovej prostor!“
Wtf. Víko od motoru se nemůže otevřít jen tak.
„Horní dekl,“ dodá borec.
„Jo… Díky,“ odpovím, vím, odkud vítr vane.
Zabrzdím bus společně s vyřazením do neutrálu. „Nashle,“ rozloučí se a já otevírám kasu a hledám trojhran. Je pravda, že jsem se do tohoto prostoru ráno díval, ale taky jsem jej zamykal a ještě jsem za něj bral, abych se ujistil, zda je opravdu zavřený. Zvláštní. Tak jej znovu zavřu, zamknu a jedu dál. V průběhu trasy ještě jednou vylezu a dojdu se podívat dozadu, zda je zavřený… A je.
Na střídání informuji kolegu a hurá domů.