Čekala mě další směna na lince 655. Svým způsobem mi tahle linka přirostla k srdci – nikdy bych si nemyslel, že budu – zase – jezdit tím druhým spojem. Teď už ale nejsem parchántě jezdící kdesi v zadní části vozu; mám tu čest si to celý odřídit. Za ta léta se toho moc nezměnilo. Spoj jezdí pořád stejně našlapaný, jen vozový park se nám trošku změnil. Z hranatých Karos se přešlo na jejich nástupce, které jsou o parník pohodlnější.
Dobře znalý místních poměrů samozřejmě vím, že předešlý spoj musím hnát, jak se jen dá. A ono se mi to daří. 7:15 dojíždím na konečnou, hned vysazuju lidi a nabírám školáky. Vždycky je to šílený fofr, děcka pozdraví, pípnou kartičku, strojek se z toho ani nestačí vzpamatovat a už je u čtečky další dítě. Tentokrát ale nevyjíždím zpožděný, strojek mi odpočítává minutu do odjezdu. Pecka, to se mi ještě nestalo. Živě si vzpomínám, jak si jeden z řidičů z tehdejší staré gardy místního ČSAD pokaždé stihnul vylézt z busu a popotáhnout z cigarety, ignorujíc strojek oznamující minuty do času odjezdu.
Stáli při mně bohové českých drah, a tak na spoji z Úval nemusím čekat na vlak, který již přijel a můžu vyjet na čas. Jede jen pár lidí. Zavírám dveře, strojek odpočítává 3, 2, a jeden – teda, jedem. V Nových Jirnech nikdo nevystupuje, tak se musím trošku krotit, abych nejel předjetý (rozuměj: před časem jízdního řádu). Z Jiren do Nehvizd už jedu prázdný se dvouminutovým předjetím. To se z Úval nestává často – většinou mám zpoždění, protože čekám na vlak, nebo nastupují mraky lidí. Teď ne. Radši bych těch pár minut nasbíral, protože v Čelákovicích musím 5 minut čekat na vlak – a já nerad čekám.
Přijíždím do Nehvizd a na zastávce čekají dvě třídy školáků. Jako by mě ten někdo nahoře vyslyšel. Nastupuje první paní učitelka. Chce dvacet lístků do Čelákovic na nádraží. Ale jistě, beze všeho, ozvalo se z místa řidiče a tiskárna na lístky se začne potit. Stisknu čudlík na zadní dveře – na to školáci celou dobu čekali a jakmile se v otevírajících dveřích ukáže malinkatá skulinka, hned jí využijí – autobus se začíná otřásat a vzadu je slyšet křik.
Druhá paní učitelka vymyslela jinou taktiku. Každé dítě si u mě kupuje lístek. Při otázce „A kam do Čelákovic?“ mi žáček odpoví: „No, to já nevím, právě že. Tak třeba na náměstí,“ zazubí se. Najedou se kdesi venku ozve, že jedou na nádraží. No, tak dobrá.
15 dětí = 15 lístků. Nakonec nastupuje i paní učitelka. „Dobrý den. Já už nejsem dítě, ačkoliv se tak pořád cítím,“ zasměje se. „Vy jste milej,“ pokračuje. „My jsme sem jeli s takovým nepříjemným pánem.“ Pousměju se a pokrčím rameny, ačkoliv trošku tuším, kdo by to tak mohl být. Odjíždím s 8minutovým zpožděním.
Den plyne poměrně standardně. Odpolední spoj vyjíždím z Čelákovic. A protože mě na konečné opět čeká jen něco kolem patnácti minut a už toho mám popravdě tak trošku plný zuby, snažím se to trošku hnát – ale ne zas tak, že by klientela bezmocně lítala po celém autobuse. Vyjíždím od kruháče směrem nahoru, a už se těším, že sešlápnu plyn, jenže na zastávce stojí cestující, který mi mé přání zhatí. No, co se dá dělat.
Dobržďuju a mému bystrému očku neunikne, že se jedná o poměrně hezké dívčí stvoření. Otevírám dveře, dívka pozdraví, usměje se na mě a sdělí mi své přání – Brandýs nad Labem. „To bude za dvacet šest,“ odpovím, „ale pokud jste studentem, tak to máte za třináct,“ mrknu na ní. Holčina se usměje ještě víc a tiše pronese „To už nejsem, bohužel. Ale mám tu jen tohle,“ vysype mi obsah malé peněženčičky na dveře od kabiny. Padesátikoruna a pár dalších drobných. „To nevadí, s tím si nějak poradíme,“ odpovím laškovně a beru padesátikorunu, na kterou vracím. Holčina se opět usměje, poděkuje, vezme lístek i s drobnými a usedá si na první sedačku vedle mě.
Fuuu. Tohle bude hustý. Je fakt hezká. Černá kabelka, kudrnaté vlasy, kožená bunda. Valím ho do Toušeně, kde nabírám zhruba 10letého kluka. Třináct korun má po dvoukorunách a k tomu navíc korunka. Počítám to nahlas – „dva, štyry, šest, osm, devět, jedenáct – jo, třináct. Máš to přesně, můžeš jít,“ říkám klučinovi, klučina jde do vozu, zavírám dveře a zároveň vidím v zrcátku, jak se holka na první sedačce mile usmívá. Je k sežrání. Přál bych si v tu chvíli umět šilhat, ale to neumím. Jízda je důležitější. Dlouho mě ale takhle nikdo nezaujal.
Jsme v Brandýse. Už-už se těším, že holčina vystoupí předníma, ale k mé smůle jde jako správný spořádaný cestující zadními dveřmi. Škoda. Už jsem měl na jazyku větu „Slečno, mohl bych vás pozvat na kafe?“, ale zůstává nevyřčena. Vidím, jak se od autobusu vzdaluje. Mno nic. Zavírám dveře a letím na konečnou.
Na konečný prolezu bus – nikdo tam nic nenechal, jen papírky od jízdenek. Povzdychnu si. O velké pauze jsem ho zametal, ale lidi jsou prostě… no, lidi. Poslední dva spoje a náročný den je za mnou.
Vyjíždím z konečné, kde beru jen pár cestujících a jedu na náměstí. Vjíždím do zastávky a heleďme se, kdo tam nečeká. Zase ona. Že by jela někam do Boleslavi?
Odbavuju pána předemnou, zaplatí, dám mu lístek a pak nemůžu uvěřit vlastním očím. To snad ne. Jede se mnou! „Dobrý den,“ poví tím svým milým hlasem s úsměvem, „já bych potřebovala zase nazpátek… V Prokopě.“ „Dobrej,“ odpovím ji a usměju se. „Dvacet šest.“ Vydám ji lístek, už zase se mi ty slova derou na jazyk, ale ani nepípnu. Kurva! Mezitím dívka opět poděkuje a jde dozadu. Tak teď bych si fakt nejradši nafackoval. Dostal jsem od osudu druhou šanci a zase jsem ji nevyužil? Anebo je jen tak milá?
Jedu dál, tentokrát vcelku na pohodu, není kam spěchat – teda, je, samozřejmě že už bych byl nejradši doma, ale jízdní řád je jízdní řád. Při vjezdu do Čelákovic si dávám záležet, abych plyn pustil včas – autobus si vyřadí a já mám přesně u značky začátek obce 50 km/h. Malá věc, ale já z ní mám velkou radost. Pak už stačí jemně dobrzdit do zastávky. Ozve se gong, „Čelákovice, V Prokopě“ a já otevírám dveře. Koukám do interiérového zrcátka. Moc dobře vím, kdo bude vystupovat. U dveří stojí nějaká starší paní a kdo jiný, než ona. Dveře se otevírají, a holčina v tu chvíli na setinu vteřiny naváže pohled se mnou – usměje se – a pak zase sklopí pohled. fuck! Fuck, FUCK! Osud mi fakt dal druhou šanci. A já jí opět nevyužil.
Moje nálada se ale instantně zlepšila. Mám jí plnou hlavu. Až tak, že na jedné zastávce málem zapomenu zastavit.
To je neuvěřitelný. Tohle je ten pocit, o kterém se píšou básně a skládají písničky? Asi jo.
Cestou nazpět opět koukám na zastávku V Prokopě. Tentokrát i lehce přibrzdím, kdyby náhodou, člověk nikdy neví. Ale po holce ani stopy. Zastávka je prázdná.
A tak mi nezbývá než… doufat.
Najdu tě, má neznámá?