Trošku jiné sobotní ráno. Jdu do odstaveného autobusu pro papíry, když si v tu chvíli všimnu, že v něm je druhý kolega, svítící si baterkou na papíry. „Co tady děláš? Nejdeš ty náhodou do práce?“ přivítá mě s úsměvem. Jednou jsem ho míjel a velmi radostně mi mával. Jsem rád, že ho dobrá nálada neopouští ani ve tři ráno. Zřejmě musel mít buď noční, nebo velmi pozdní odpolední, ještě nikdy jsem tam nikoho nepotkal – všichni chodí až po mně. Vyzvednu si papíry, rozloučím se a hurá do auta.
Ano, do auta. Autobus, který mám dneska mít, parkuje jinde. Hledat naštěstí nemusím, ještě večer jsem se zeptal kolegy, kde je daný parkovací spot. Auto nechám nastartované opodál a jdu se podívat na autobus. Čeká na mě vozidlo 1478, městská SORka. S touto konkrétní jsem ještě nejel, tak uvidíme, jaké to bude.
Obejdu si autobus a zastavím se u boxu, kde je měrka chladící kapaliny. U jiné SORky je na ní vidět i přes větrací průduch, tady ale nikoliv. Z autobusu jinak nic neteče, kola jsou v pohodě, nabourané to taky není. Tak to má být. Vlezu dovnitř a pak do kabiny. Chvíli dumám, jak se autobus oživuje – není to Crossway, nestačí jen otočit klíčkem. Poté mi dojde, že vlastně musím zapnout baterky a pak teprve klíček. Hotovo. Rozsvítí se světlo v kabině, autobus udělá diagnostiku a pak nastartuju. Bohužel motor brutálně duní a vibruje. Naštěstí si vzpomenu na hack – při přitažení páčky retardéru k sobě dokážu zvýšit volnoběžné otáčky. Než tak učiním, všímám si žluté kontrolky na displeji, oznamující, že autobus nemá dostatek chladící kapaliny.
Fuck. Na to, abych otevřel schránku s měrkou, potřebuju speciální klíč – trojhran. Ale kde je? A je tady vůbec? Koukám po kabině, kde si všímám páky na vyklopení plošiny pro vozíčkáře, a snažím se otevřít kasu. Zakleju – někdo zamknul šuplík. Proboha, proč? Podaří se mi jej najít (vypadá jako klíč na natahování traktůrků Kovap), tak chcípám motor a jdu se podívat dozadu do boxu. Chladicí kapaliny je nad minimem. Není to mnoho, ale svítit by to nemělo. Box opět zavírám a jdu startovat podruhé. Autobus udělá diagnostiku, startér zabere a kontrolka zhasne. Tak to bychom měli.
Při vypisování papírů si všimnu, že na začátku týdne řidič napsal závadu, že nesvítí pravý horní blinkr. Když už tedy stojím, pustím si všechno osvětlení, včetně blinkrů. Obejdu autobus a všechno, co svítit má, svítí. Paráda. Hurá do busu. Vyhřívaná sedačka kupodivu funguje, supr. Zařadím D, povyjedu s autobusem a pustím si bufíka. Zacouvám s autem na parkovací místo autobusu, a hurá zpět do busu. Bufík mi začne ohřívat chladicí kapalinu – autobus se díky němu rychleji ohřeje a autobus mi začne krásně topit už při výjezdu z areálu. Krása.
Při této manipulační jízdě se začnou dít věci. Na displeji se mi rozsvítí informace o prasklé žárovce. Pravý blinkr bliká rychleji. Svedu to na to, že to bude určitě ten horní. To je pohoda. Horší je fakt, že se mi začne zničehonic restartovat strojek. V tom případě přestanou fungovat panely, automat na jízdenky, označovače… Pokud se mi tohle stane ještě párkrát, budu muset volat na dispečink. Nebudou ze mě mít radost, ale co se dá dělat. Rychle tam naťukám směnu, co jedu, a radši se toho nebudu vůbec dotýkat.
Naťukání směny takto ráno, při výjezdu, se mi párkrát vymstilo. Rovnou se totiž na panely hodí číslo linky a cíl, což při výjezdu úplně nechci. Dvakrát se mi stalo, že byli lidi na zastávkách a začali na mě mávat, abych zastavil. To, že mám v autobuse zhasnuto, je nijak nepřekvapuje. Velmi je ale překvapí to, když jim nezastavím (ty obličeje jsou fakt k nezaplacení). 😀
Některé strojky mají novější data (asi, nebo nevím jak to funguje) a po naťukání směny se mě zeptají, zda chci nastavit přejezd. V takovém případě se mi na panely hodí nápis „Manipulační jízda“, která jde velmi jednoduše zrušit a taktéž na displeji vidím čas do odjezdu. Většina strojků to ale z nějakého důvodu neumí, a tak musím manipulační jízdu zvolit ručně, což jsem teď neudělal. Doufám, že na zastávkách nikdo nebude.
Autobus má dost velkou vůli v řízení a tak první kilometry kličkuju jak zajíc. Kdybych někde narazil na strážce zákona, nepochybuju o tom, že by mi dali dýchnout. 😀
Odbočuju na první křižovatce směrem na Letňany. Rozhodnu se na panely hodit manipulační jízdu. Dva kliky na strojku a je tam. Strojek se nerestartoval. Uff. Toto rozhodnutí se mi vyplatí – na výstavišti Letňany sedí omladina, která evidentně čeká na bus. Smůla, já jedu manipulačně.
(o půl hodiny později)
Vyjíždím z Hloubětína. Šlápnu na to, otevře se mi kasa a vypadají z ní žárovky. Už chápu, proč to měl předchozí řidič zamčené.
(o další půl hodiny později)
Pravý blinkr stále bliká rychle. Na konečné zapnu varovky a jdu se podívat dozadu. Zjišťuju, že nebliká levý spodní blinkr. Ojoj. Zkouším restartovat autobus. To nepomáhá. Praštím do blinkru a žárovka se rozbliká. Nice.
(o hodinu a půl později)
Na poměry českých silnic tato oprava vydržela dlouho. Opět vycházím ven a aplikuju stejný postup. Nic. Restartuju bus. Nic. Žárovka už asi nadobro odešla. Jezdit s prasklou levou žárovkou blinkru je dost o hubu, a tak se rozhodnu zavolat na dispečink. Rozespalý dispečer mi říká, že je to na nic, že to vymění a ať jezdím dál. I přes tuto poruchu mě řidiči velmi často pouštěli. Cením!
(o tři hodiny později)
Dorazil dispečer a žárovku vyměnil. Díky minulému zpoždění a servisnímu zásahu vyrážím o minutu později z konečné. Snažím se vzniklé zpoždění dohonit, když mi tu v chvíli na semaforu padne červená. Musím malinko víc brzdit, ale všichni sedí, to je v pohodě. Vzadu se ozve překvapené „Ježiši!!“
Podívám se dozadu a vidím rozvalenou ženskou (prostě tak rozvaleně seděla, nespadla) na sedadle u místa pro kočárek. Nebrzdil jsem nijak prudce, ale úplně jemné to taky nebylo. No co, to se prostě stává. Velmi by mi ulehčilo život, kdyby na semaforech byly displeje s informací o tom, jak dlouho červená či zelená potrvá.
(o patnáct minut později)
Sjíždím kopec v Hloubětíně. Je tam povrch na dost na nic – silnice procházela rekonstrukcí, ale ten nejhorší úsek samozřejmě neudělali. Kdybych mi nezáleželo na lidech a na busech, tak to přeletím (jako piloty si nás, řidiče, určitě představují ti, co vytváří jízdní řády – za bílého dne se to nedá vyjet tak, aby člověk stíhal), ale jedu s citem. Na tachometru mám třicet, převodovka tam má trojku, dávám první polohu páčky (40% retardér – brzda), abych ještě zpomalil. Méně už ten autobus brzdit nedokáže, za předpokladu, že nepoužiju pedál (převodovka by v tu chvíli začala brutálně podřazovat, což nechci). Ozve se ženská: “JEŽÍŠI, CO DĚLÁ??!” 😂 V tu chvíli se už musím začít usmívat.
(o dvě zastávky později)
Otevírám dveře (ne všechny, ale jen ty, co mají lidi navolené), lidi nastoupí, ale v zrcátku vidím, že dobíhá jiná babka. Babka mává. Netuším, jestli to má znamenat, že jako nejede a mám jet, nebo jako že děkuje. Čekám. Babka se blíží víc k busu, takže asi pojede. Držím čudlík dveří (tím je přidržím – jen zvoní), ale ona udělá to nejhorší, co udělat může. Mačká si tlačítko na zadních dveřích, které jsou zavřené, ale vzhledem k tomu, že dveře zvoní a držím je, tak se ta funkce vypnula a autobus už nepřijímá další požadavky na otevření od lidí. Naštěstí ji to dojde a dobelhá se ke dveřím, které jsou otevřený. Uff. Tlačítko pouštím a dveře se zavírají a hurá na cestu. Babka ke mně dojde a poděkuje. Tihle starší lidi jsou dost vděční, někteří ani nezabučí, když na ně počkám, takže tím u mě má plusový body.
Tato babka najde druhou babku a dost nahlas povídá: “teda, ale teď byste mu měli všichni zatleskat! Takhle milej, to se jen tak nevidí! A jak dlouho čekal!” 😂 s babkou si to tam mezi sebou odsouhlasí a mezitím už je další zastávka a babka vystupuje. Je venku, a jde směrem dopředu k autobusu, aby se na mě podívala, snažím se usmát a mávnout ji a ona mávne mně… 😂❤️
To jsem ale ještě netušil, že vůz 1478 mě nebude mít rád a směny s ním budou… trošku zajímavější. Ale o tom zase příště.